Moment života

23. prosince 2010 v 21:53 | Anett |  one-shots
Na tuhle věc jsem tak trošku vykradla sama sebe, část z toho je už nějaký ten pátek stará, ale většina je "nová". Opět tohle bylo dáno tak trošku jako úkol, ale snad jsem se ho zhostila dobře a že se to dá číst (původně to bylo jen přečteno před menší skupinkou lidí, nemám veřejné vystupování...)

Pamatuji si ten první pocit, nedůvěra. Nedůvěru ale posléze vystřídala láska, a já si bez tebe nedokázal představit život. Stále si byl v mých myšlenkách. Trávil jsem s tebou každou hodinu, každý den, týdny. Byl jsi moje droga a já jsem rád nechával tebou opájet.

Jenže i já jsem za chvíli byl unavený a přál jsem si jít dál a s někým jiným. Přesto jsem se stále k tobě vracel v naději, že by se stále mohlo zažehnout to, co tu bylo na začátku. Ale postupem času jsem začal víc a víc střízlivět a i můj pohled na svět se změnil.

Přišla nová přátelství a já začal mít i jiné zájmy. Ty ses ale přesto stále snažil semnou být a já nechtěl. Příjde mi už pošetilé se znovu snažit resuscitovat něco, co je podle mě už dávno mrtvé.

Nyní jsem si naprosto jistý, co chci dělat dál a za tím si i půjdu. Bohužel pro tebe, musím tě nechat už jen v mém srdci, v mých vzpomínkách. A že to jsou krásné vzpomínky. Dal jsi mi toho hodně, víc než možná jen tušíš a za to ti vždycky budu vděčný, ale teď, teď jsem někdo jiný a ani ty už nejsi stejný.

Nechci říkat sbohem, protože to by znamenalo, že se k tobě už nikdy nevrátím, ale to není pravda, občas k tobě chci utéci a připomenout si doby, kdy jsem s tebou byl šťastný.

Proto řeknu jen na viděnou, uvidíme se někdy příště, ale já budu už jen tichý pozorovatel.

Tohle jsem napsala před deseti měsíci, kdy jsem končila něco, díky čemu vlastně můj život nabral úplně jiný směr, než kterým šel doposud. Tohle byla etapa, která mi do života vnesla pár úžasných věcí.  

Jakmile jsem tohle dopsala, konečně ze mě spadli ty těžké svazující okovy a konečně jsem volná.

Nebyla jsem již nikomu nic dlužná, už jsem si konečně mohla dělat, co jsem chtěla a psát si co jsem chtěla. Jenže zároveň s tím, se mi ze srdce cosi vytratilo. Připadala jsem si jako člověk s amnézií, víte, že to prázdno se musí nějak zaplnit, že tam něco patří, jenže nevíte co, a ať děláte, co děláte, prostě si nevzpomenete. Možná časem se opět vše vrátí, a vy v to pevně věříte.

A i když si pak vzpomenete, co má být na tom místě, tak ani nevadí, že je všechno už jinak.

K těmhle vzpomínkám, pocitům se pak rádi vracíte, když jste sami, když potřebujete povzbudit. Vždy vám na tváři vykouzlí ten nostalgický úsměv a zahřejí na tom údajně prázdném místě.

A tak se mi poslední dobou až moc často stává, že se ohlížím zpět. Zpět tam, kde byl člověk bezstarostný, kde všechno zářilo všemi barvami duhy. Kde mohl žít jen v tom svém světě, jenže tohle všechno je již vzpomínka. Realita vylomila dveře a hlásí se o své slovo. Můžete s ní zápasit, jak jen chcete, ale vždycky stejně nějakým prapodivným způsobem vyhraje a donutí vás alespoň na chvíli vnímat ten skutečný svět.

Ale nejde stále se jen ohlížet, člověk se musí dívat i kupředu a vybírat si ty cesty, které mu nejvíce vyhovují. A některá taková rozhodnutí mohou být těžká, ale některá mohou býti tak snadná, jako přestoupit v metru na jinou stanici. 
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama