poslední vzpomínka, poslední rozloučení

16. listopadu 2009 v 18:43 | Anett |  one-shots
Když jsem vešla do jeho pokoje, poprvé od jeho smrti, všechno mi to přišlo takové divné. Už tady není, stále mi hučelo v uších. Všude byly poházené hadry, byl tu dokonce i stojací věšák a nějakej proutěnej koš. Snad jediné co tu bylo stále na svém místě, byla zvětšenina svatební fotky.


Babička s dědou na ní byli tak mladí, vypadali velice šťastně, zamilovaně. Vždycky jsem tuhle fotku zbožňovala, protože pro mě představovala něco, co jsem nezažila, nikdy neviděla. Občas jsem i přemýšlela nad tím, jaký asi měli svatební den, kolik na něm bylo hostů, zkrátka jak probíhal.

Od té doby co tu není, se snažím vybavit si nějaké okamžiky s ním a pokaždé s hrůzou zjistím, že si na nic nevzpomínám, že prostě nemám na co. Ale tento pokoj se mě snaží přesvědčit o opaku. Stále tu je ten noční stolek, na který si odkládal malé zelené rádijko s budíkem. Hrozně mě vytáčel zvuk toho budíku, nejvíce, když jste se snažili ráno spát, ale on vás i přesto probudil.

Když jsme tu spávali, tak vždycky u dědy, měl tu velkou manželskou postel a ještě jednu u stěny. Děda se hrozně rád díval na televizi dlouho do noci. Nejspíš po něm jsem takový velký televizní maniak. Koukávali jsme se společně na horory. Pamatuji si, jak jednou, byla jsem ještě nějak malá, jsme se sestřenicemi a bratrancem čekali na třetí nebo čtvrtou ranní, až konečně začnou dávat Čelisti.

Seděli jsme na postelích, povídali si a přepínali z jednoho programu na druhý. Všichni jsme vydrželi, co si pamatuji. Byl to nejlepší čas, když jsme tam byli všichni. To bylo to pravé dětství na vesnici. Spousta domácí zvěře, kočky, psi... Tahali jsme oblečení babičce. Zkrátka pokaždé jsme se nějak zabavili.

Děda míval hrozně rád hašlerky, do teď si vybavuju, jak jsme mu na ně s bratrancem chodívali. Vždycky jsme si počkali na okamžik, kdy byl děda někde mimo místnost a vtrhli jsme mu tam a brali si je. Na tohle nikdy nezapomenu.

Jenže teď je to všechno pryč. Nebo, pokaždé když jsme tam přijeli, tak naše kroky šli automaticky hned k babičce do pokoje, děda vždy otevřel dveře a přišel se přivítat, sedl si do čela stolu a zapálil si. Dnes, pokaždé když si ke stolu sednu, tak stále ho tam vidím, v čele, s cigaretou připravenou k zapálení.

Teď, už je vše jinak, u babičky je opět živo, ale stejně, bez dědy nějak prázdno. Nikdy bych neřekla, že mi i budou chybět slovní přestřelky mezi nimi.

Poslední moje vzpomínka patří nemocničnímu pokoji a smrti, co obcházela kolem, přímo to tam páchlo smrtí. Vždycky si vzpomenu na bezpočet filmů, kde vždycky hlavní hrdina pláče kvůli tomu, že se nestihl s milovanou osobou rozloučit, já stihla, ikdyž asi né tak, jak bych chtěla. Přeci jen, kdo mohl tušit, že to je naše poslední návštěva?

Nyní mohu jen vzpomínat na to, jak nám dělával kukuřice, jak naháněl slepice po dvoře, jak nám zakazoval chodit na půdu. Nebyl to ten pohádkový bělovlasý dědeček, co splní všechna přání, co svejm vnounačům vidí na očích, ale byl to jedinej dědeček, kterého jsem měla, a pro mě byl dokonalý.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama